Tak krásně jsem tu neděli 14. srpna měla naplánovanou! Dopoledne projížďka na kole s kamarádkou, žádná túra v tom horku, tak hodinku polabskou cyklostezkou jen pro klid svědomí, až budu trávit příjemně líné odpoledne na terase mezi bazénem a počítačem. Za pouhých deset minut jízdy bylo všechno jinak.

Stačilo pár sekund, jedno špatné rozhodnutí a vzápětí krutý trest za to, že jsem raději tu nebezpečnou zatáčku (takřka 180 stupňů!) neobjela vedlejší cestou.

Prostě se to stalo…

Upadla jsem na těžký rám kola při střetu s jiným cyklistou, který se najednou v té debilní zatáčce objevil. Já vím, že za to nemohl, jel ve svém pruhu, ale byl zkrátka ve špatné chvíli na špatném místě. Jemu se nestalo nic, zatímco mě potkalo – kromě smrtelného úrazu hlavy – všechno špatné, co se mi mohlo stát. Ošklivá tříštivá zlomenina bérce, nepředstavitelná bolest a odvoz záchrankou na traumatologii známé pražské nemocnice… Následující den místo oslavy svátku Haniček operace (naštěstí velmi dobře provedená!), ale místo pátečního návratu domů pooperační komplikace v podobě akutní trombózy, v sobotu osypaná záda alergickou reakcí, naprosto bezprecedentní (ne)komunikace s lékařským týmem a především všudypřítomná vize složité a dlouhodobé rekonvalescence, která zasáhla nejen do cestovních plánů a všech mých aktivit, ale i do vztahů v rodině…

Samozřejmě vím, že hlavní vina celé té nešťastné kolize leží na mně, že nikoho jiného obviňovat nemůžu. Byla to moje nešikovnost. Nejsem zkrátka sportovní typ.

A elektrokolo je tak trochu ďáblovým vynálezem…dobrý sluha, ale často zlý pán, protože úrazů na něm stále přibývá. Usnadňuje sice jízdu do kopce, ale jinak je mnohem těžší a mnohem hůř ovladatelné. Měla jsem zkrátka – jak vždycky s oblibou říkal můj tatínek – víc přemýšlet. A tudíž i předvídat.

Ale tati, když už jsem sakra udělala v daném okamžiku osudovou chybu a ignorovala svoji intuici objet tu pitomou zatáčku, proč jsi ten úraz aspoň nezmírnil? Kde byla tvoje ochranná ruka, která nade mnou bdí seshora už bezmála čtyřicet let? Vždycky jsi měl prsty ve všem, co se mi za ta léta podařilo, i v tom, co mě o vlásek minulo. Tak proč ne teď?

Tyhle otázky si budu klást, dokud na ně nedostanu uspokojivou odpověď. Musím se to jednou dozvědět. A věřím, že tvým prostřednictvím.

Protože nic se přece neděje jen tak.

Vím, že se těmito úvahami nemůžu zabývat v širokém kontextu dění kolem sebe, protože zrovna teď je celý svět v mimořádně špatné konstelaci. Proti válce na Ukrajině, biblickým povodním v Pákistánu, psychopatovi v čele blízké země, anebo proti naší neschopné vládě, která nás ohrožuje zimou a hladem, je moje zlomená noha v ortéze od kotníku až po stehno kapkou v moři. I když je život bez možnosti ohnout koleno fakt strašný!  Snažím se to všechno akceptovat a odlehčit svému trápení každý večer u zpráv… Ale to rozhodně není ta správná terapie.

A příliš léčivý není ani černý humor snachy, která mi poslala odkaz na zprávu o nálezu mrtvého cyklisty na Kroměřížsku, a to s dovětkem: „Tak tos dopadla ještě dobře!“

Jediné, co by mě mohlo těšit, je úbytek na váze, protože nespím, jím jen málo a po všech těch dryácích je mi špatně. Z drahých stahovacích kalhotek velikosti M se staly bombarďáky a podprsenku s efektem minimalizace bych mohla vyměnit za „pushapku“. Jenže já nehubnu! Já chátrám... Svalovou hmotou jsem, pravda, nikdy neoplývala, spíš jsem vždycky bojovala s nadlehčením pomocí tukových polštářků, ale teď jsem ráda, že mi povadlá kůže drží pohromadě to blátíčko pod ní…

No, myslím, že fňukání už bylo dost, možná tak akorát, abych někoho aspoň trošku pobavila, někoho povzbudila a určitě i někoho naštvala.

Každopádně si ještě užívejte hezké dny, mějte pevné svaly i nervy a hlavně žádné zlomeniny!

Stále hezké vztahy v běhu času vám z pronajaté polohovací postele přeje

HŠ