Proč bez plánu? Protože je středa 23.2.22, venku svítí slunce a manžel má jet odpoledne pro dceru do Kojetic. Původně jsem chtěla s pejskem zůstat doma, ale jak tak sedíme nad kávou, říkám si, proč bych měla být doma? Svrběly mě ruce, to, jak se jim stýskalo po foťáku, a tak jsem rozhodla, že pojedeme taky.

Není to tak dlouho, kdy jsme v těch končinách byli na rozhledně v Malečově, tenkrát bylo všechno krásně zelené. Teple jsme se oblékli, vzali vodu a mlsky pro pejska a vyjeli do kopců. Slunce svítilo, vítr vyfoukal zamlžený obzor, takže kopce v dálce byly docela dobře vidět. Malá skvrna na kráse se objevila, když jsem v Kojeticích chtěla dát foťák do pouzdra. Ano, v zápalu běhání po loukách jsem milé pouzdro někde vytratila. Moc mě to mrzelo, nerada ztrácím věci, které jsem si oblíbila, ale hledat ho, by bylo to samé, jako hledat jehlu v kupce sena. Ve čtvrtek jsem byla u zubaře v Proboštově, o trapném zážitku jsem psala na chatu, ale ještě předtím jsme se chvíli prošli kolem potoka, kde bylo hejno kačen a bagry, které tam pracují na rybníku. A tak jsem na konec přidala pár fotek z jiného soudku.

Zvu vás na procházku zimní krajinou, která ovšem zimu ani náhodou nepřipomíná, a přeji všem pohodu a klid v těchto rozbouřených a nehezkých dnech. Držím nám všem palce.