Ostatní lidé si zřejmě chodí normálně po světě. Já vystrčím nos ze dveří, jdu si jen pro rohlíky a hned se mi něco přihodí. Ovšem NIKDY NIC NORMÁLNÍHO, vždycky něco extra.

Tenkrát před lety ovšem rodinné prokletí přeskočilo evidentně na mou dceru. Já byla během svého života uvězněna už leckde (teda kromě vězení). V dětství například v prodejně nábytku. Líbily se nám s kamarádkou ty vystavené pokojíčky, tak jsme se šly podívat dovnitř. Prodavačky na nás zapomněly a odešly na oběd, zamkly nás tam, a tak jsme si to patřičně užily. Proválely se a proskákaly se s gustem po všech postelích, než jsme byly po hodině osvobozeny.

Moje dcera mne ovšem předčila. Nechala se uvěznit na hřbitově a věrna našim rodinným zvyklostem, aby to nebylo tak „normální“, ne sama, ale s kočárem a  miminem a ještě k tomu, když už se blížila zavírací hodina. Nejdřív mlátila na všechny dveře v dosahu. Nic, ticho po celém hřbitově. Začalo se pozvolna stmívat. Proč tam chodíš večer, proboha, ptala jsem se jí potom. Můžeš za to ty (jak jinak), řeklas mi, abych tam šla zapálit svíčku. A taky všude jinde je kravál a tam mi mimino v tom tichu krásně spalo ! A bylo minimálně půl hodiny před zavírací dobou !

Nejdřív volala svému manželovi. Ten už je zvyklý, že dělá často záchranáře, ale tenkrát odvětil, že je sto kilometrů daleko a zrovna na poradě, takže si bude muset dcera pomoci sama. Ať zavolá policii nebo hasiče. To se dceři zdálo trapné, takže zavolala a rozhodila mne. Já bych nějak tu zeď snad přelezla, povídá, ale co s miminem a kočárem ??? Představila jsem si svou dceru, tak dbající na své hezké oblečení, jak leze v lodičkách takhle vpodvečer přes hřbitovní zeď…

Nejdřív mě taky samozřejmě napadli hasiči a policie. No jo, ale budou na nás koukat jak na cvoky. Takže - protože já zeď určitě nebudu schopná přelézt, vezmu s sebou do autobusu židli. Nakonec -  lidé převážejí v dopravních prostředcích ledacos, tak proč bych já nemohla převážet židli ? Pak jsem řešila v duchu rébus, co přehodíme přes zeď vlastně jako první . Já si stoupnu na židli, ona mi podá mimino, jestli to teda vůbec půjde, pak přehodíme kočár, jestli ho ovšem uzdvihneme – ne, špatně, kam bych odložila mezitím  mimino ? Tak obráceně, nejdřív kočár, pak já jí přehodím židli, aby vylezla ?. Ale co s miminem ? Jak už jsem byla totálně zpitomělá, vycházelo mi, že nejdřív teda budeme muset přehodit přes zeď každopádně mimino, ale zapletla jsem se tak strašně do svých zběsilých myšlenek, že jsem tuhle hádanku nedokázala v ten moment rozčilením rozumně rozluštit.

Pak jsem zjistila, že při svém splašeném přemítání a pobíhání po bytě jsem si někde pohodila klíče a nemůžu je najít. Tak ještě ke všemu musím běžet bez klíčů a jen zabouchnout ! Blížila jsem se mílovými kroky k infarktu. A náhle telefon a veselý dceřin hlas: UŽ JSEM VENKU !

Klesla jsem na připravenou židli a sáhla do lednice pro becherovku.

A pak jsem vyslechla celou historku. Zatímco dcera šílela uvězněna za hřbitovní zdí a začínalo se stmívat, najednou za sebou slyší tichý hlas: To se mi stává často, takhle mě tady zavřou každou chvíli !

Lekla se, že by se v ní krve nedořezal. Ohlédla se a za ní postava ženy celá v černém a ještě ke všemu mluvící s ruským přízvukem. Přemohla silou vůle touhu si na ni sáhnout, jestli je živá. Počkejte, zatelefonuju hrobníkovi, aby nám přišel otevřít, řekla ta postava. A jak řekla, tak se stalo.

A my pak řešily následující:

-byla to hrobníkova milenka a zavřeli hřbitov předčasně, aby je nikdo nerušil

-hrobník neměl hodinky nebo se spletl v čase či si odskočil na nákup a zavřel, aby mu neukradli hroby

-hrobník se nudil, schválně zavíral o půl hodiny dřív a pak, schován za náhrobkem, zvrhle sledoval své oběti, jak marně buší do hřbitovních vrat

A co  z toho vyplývá ? Hlídejte si zavírací hodinu, ať je to kdekoliv !  :-))