Úsměv pro bosou stařenku
FOTO: Jana Mesarčová

Časné podzimní ráno je vlhké, vtíravé, nepříjemné. Zahání nás do límců, choulí do kabátů, některé přinutí přilepšit svým dlaním úschovou v rukavicích. I těm „holokotníkovcům“, kteří s odporem nosí ponožky, naordinuje vyšší zateplené obutí.

Náhubek (rouška) najednou nikomu nevadí. Kryje obličej před štiplavým chladem a snad jen překáží úsměvům, které nám naskočí, když vbíháme v metru do zateplené jízdní soupravy. Teplíčko je blažené.

I já se přistihla u onoho nevědomého úsměvu, ovšem záhy, když jsem si našla místečko k sezení, měnil poněkud tvar. Měnil se úměrně s mými pocity při pohledu na drobnou stařenku, lišící se od ostatních tím, že neseděla spořádaně v sedadle, nýbrž byla zabarikádovaná kopicí po vrch naplněných požvýkaných igelitek, jednu prázdnou měla zmuchlanou pod hlavou a pospávala. Měla téměř bosé nohy. Zaděkovala jsem náhubku, že má mimika zůstane neveřejnou, tvářila jsem se určitě nevěřícně a nepěkně. Chtělo se mi vykřiknout bolestné „aaauuu!“.

Zcela zaražená jsem koukala na bosá chodidla v jednoduchých pantoflích zdobených zlatými proužky. Čím déle jsem zírala, tím více mi bylo jasné, že ta chodidla jiné boty velmi dlouho nenosila – zčernalá rohovatá popraskaná kůže byla dosti výmluvná. Nehty přerostlé by možná jen podolog ocenil ve smyslu objevného exempláře. Prudké tiky v noze vyvracely, že by šlo o vyznavačku bosé chůze. Ta chodidla byla reklamou na bolest.

Když souprava brzdila u stanice, stařenka se probrala. Zvedla bělostnou hlavu z igelitového pseudopolštáře, přivřenýma očima zkontrolovala smečku svých tašek a odhodlaně zachumlala poměrně milou tvář do igelitového peří. Bosé nohy v pantoflích vystřelovaly v nervových ticích do prostoru, který odér okolo stařenky vymezil. Seděla jsem opodál, bezpečně, zápach se linul směrem v průvanu ode mne. Ta baběnka byla oblečena čistě, v prošívaném kabátě, sic v jiné větší velikosti, její vatové kalhoty také nebyly umouněné. Světlou šálu okolo krku hyzdilo pouze pár drobků. V tom oděvu působila křehce, myslím, že za mlada musela být krásnou makovou panenkou. Co se muselo přihodit, aby dospávala po krutosti noční černi bosá v MHD? Alkohol? Drogy? Dluhy? Vyhoření?

Za jejím osudem může být nesčetně příběhů. Kdo ví? Míra jejího a cizího zavinění zůstane pro nás pozorovatele velkou neznámou. Přesto - otázky se nabízejí: Je možné stařence pomoci, chtěla by vůbec pomoci, anebo radikálně odmítá pomoc a volí dobrovolně tento způsob života?

Vystupuji. Opouštím podzemní teplíčko a myslím na stařenku. Ať je to jak chce, jde o ženu, a tu „…neuhoď ani květinou!“, jak se říkává. Tedy Osude!, Živote!, Podzime! Buď na ni vlídný a občas z nějakého důvodu vykresli mezi její hluboké vrásky blažený úsměv.

Zpět do rubriky Zpět na homepage
Váš příspěvek do diskuze:
Pro vkládání příspěvků do diskuze se musíte přihlásit
15 komentářů
Marie Ženatová
Také potkávám lidi s igelitkami - občas jim dám také nějakou korunu nebo čokoládu, ale srdíčko mi při tom téměř krvácí
Eliška Murasová
Paní Jano, díky za laskavý a citlivě napsaný příběh.
Hana Rypáčková
Ano, ale častěji jsou lidé bez domova hezky oblečeni z charity , ale prostě mají ty igelitky. Ovšem i změna. Batohy na zádech a mobily.. Dříve "stanovali " u řeky za městem. Už někam zmizeli. Stahují se do velkých měst.
Danka Rotyková
Paní Jano, díky za milý článek, i když popisuje smutnou realitu dnešního života.
Martina Růžičková
Citlivě napsané zamyšlení nad smutným osudem...
Soňa Prachfeldová
Smutné , citlivé čtení, je moc bědné, když takhle dožívá člověk na ulici. Ale stojí on vůbec o podanou ruku ? Možná některý. U nás takhle chodí již 30 let žena, jejímž domovem jsou roury od elektrárny,, oheň někdy rozdělá na zastávkách. Její chůze těžkne stářím. Nosí své bohatství v igelitkách, ale jiný život už nikdy nepřijme. Občas jí podám horkou polévku, namažu chléb, dám drobné a kráčí dál. Opravdu srdce těžkne.
Eva Mužíková
Jano, díky Vašemu skvělému podání jsem tu paní vnímala jako by byla přede mnou. Také si občas všímám lidí bez domova u nás ve městě, neznám jejich osudy, tak o nich nepřemýšlím.
Alena Velková
Krásně napsaný článek! Myslím, že v některé charitativní organizaci by paní určitě dostala boty i ponožky, kdyby chtěla.
Libuše Křapová
Citlivý a zároveň smutný článek. Bohužel ...
Anna Potůčková
Moc hezký článek ale obsahem také moc smutný. Kdo ví co je za jejím osudem. Upřímně je mi ji také moc líto.
Zuzana Pivcová
V Praze lze na lidi bez domova narazit pomalu na každém kroku. Už vzhledem vypadají velmi rozdílně. Někteří mají sice levné, ale čisté oblečení, možná od Armády spásy. Bohužel však často hraje neblahou roli alkohol. Nikdy nikoho neodsuzuji, dokonce nárazově někomu trošku finančně přilepším, ale vím, že tudy cesta nevede.
Daniela Řeřichová
Děkuji za citlivý článek. Jezdím MHD denně, často si domýšlím osudy lidí bez střechy nad hlavou. Dcera pracuje jako psychoterapeutka, setkává se s hodně dramatickými příběhy. Ne každý je tak silný, aby ustál životní překážky. A ne každý chce svoji situaci změnit.
Jana Vargová
Hvězdiček 5! Bohužel to neumím opravit. Pěkný článek o lidech, kteří to v životě nemají jednoduché.
Alena Švancarová
Já si myslím,že si takovou cestu zvolila sama.
Jan Zelenka
I takový je bohužel dnešní život. Moc pěkný článek!

JSTE TU POPRVÉ?

Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.

Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?