Nocovali jsme v Sobotce, to je malé městečko v blízkosti Příhrazských skal. Z tohoto Šrámkova působiště jsme po několik dní pohodlně vyráželi, nikoliv výlučně do profláklých míst podobných úžasným Drábským světničkám, nýbrž do borem maskovaných zákoutí zdejších 178 skalních věží, z nichž osluněnou oblast Železných věží jsme si obzvláště vychutnávali. Proč? Protože jsme v této oblasti objevili, mezi horolezci (pískaři) proslulou, skalní věž, jejíž bizarní 40 m vysoký kyjovitý tvar evokuje snad v každém pozorovateli hlavu koně s mohutnou šíjí zdravícího slunce. Věž se jmenuje Kobylí hlava, patrioti jí říkají jednoduše "Kobyla".  A je opředena smutněradostným příběhem.

FOTO: Jana Mesarčová

U Kobyly jsme usedli na dřevěnou lavici stlučenou z kulatin. Dlouze a tiše jsme skálu pozorovali, vzhlíželi k jejímu vršku. Obdivovali jsme bez dechu její hladké vertikální plochy nosného pilíře, které jsou k výlezu jen pro "hajzlového pavouka Ondru", jak se nechal slyšet nejmenovaný horolezec z Železného Brodu. Ta skála je opravdu velmi přitažlivá. Její aurou prosakuje odkaz nejen pro samotné horolezce, ale je směřován i ke všem hrdým Čechům a Češkám, kteří mají rádi naši zem, hory, kulturu a jazyk.

Ten odkaz je připisován Joskovi Smítkovi, který v roce 1939 vytřel zrak "neporazitelným" německým lezcům, když ještě se dvěma kluky na Kobylu vylezl. Ač byl Joska sprostý jedináček z dobře situované turnovské rodiny, drsňák, vztekloun a hrubián, průšvihář a provokatér, rád holdující ženám, cigaretám a alkoholu, v roce 1936 nejmladším pilotem v Československu a dobrým boxerem, v lezení po pískovcových skalách byl unikátní a novátorský. Srdcař. Když byl Joska za okupace odveden k totálnímu nasazení na práci v Německu, vzpurně utekl, "pro Němce dělat nebudu!", údajně říkal. Celou válku před Němci utíkal neskrývaje odpor k německé okupaci. Azyl a úkryt Joskovi umožňovaly jeskyně ve skalách Českého ráje, avšak díky zradě některých žárlivých kamarádů horolezců i vlastního táty, fašisti Josku nakonec chytili a v Terezíně na sklonku války (27.3.1945) popravili. 

Naposled jsme vzhlédli k hlavě Kobyly. Má ale holka za ušima! Jen tak si ji ani dnes kdokoliv neosedlá, byť se již nabízí 9 cest, jak vyšplhat k jejím nozdrám. Joskova prvovýstupová cesta z roku 1939 pojmenovaná "Česká cesta" je už překonaná, ale mnozí lezci-pískaři ji volí, je to jistota. Já na Kobylu určitě nepolezu, ale za týden budu také volit cestu ... aby u nás v Česku byl ráj.