No jasně, proč zrovna „ty rosomáku“, proč ne obvyklé „ty blbečku“ nebo „ty debile“? Je to divný, že jo, a on si klidně odjede bez vysvětlení.

Doma otvírám v noťasu heslo Rosomák sibiřský (Gulo gulo) a dozvídám se, že je to masožravá a případně i mrchožravá hbitá šelma, vzhledově připomínající malého medvěda, největší suchozemský člen čeledi lasicovitých. To mi ale vůbec nepomáhá. Proč teda neřekl „ty slone, ty hrochu, ty nosorožče“, když už chtěl zůstat v říši zvířat? Bral bych třeba i macaráta jeskynního, ten je slepej a může tedy nechtíc vrážet do jiných macarátů jeskynních. Ale rosomák? To přece nemá žádnou logiku!

„V nadávkách logiku nehledej,“ zareagoval kamarád Pavel, když jsem tento svůj problém předložil naší partě, se kterou občas zaskočím na pár dvojek Cabernetu, a pokračoval: „Mně zase jednou někdo řek, že jsem blbej jak malovaný sáňky, a přitom podle mě malovaný sáňky vůbec blbý nejsou. Naopak, můžou bejt docela hezký a milý. Jo, a taky jsem jednou slyšel, jak ženská huláká z okna na kopáče, co opravovali vodovod, že jsou nádoři a ať se daj zpopelnit. Jak říkám, logiku nehledej, nadávání nemá žádná pravidla.“

„Mně moje Eliška, když byla v pubertě a něčím jsem ji zrovna naštval, říkala pokojová teploto. Taky nevím, co to znamenalo,“ přispívá do diskuze Luděk.

„Tak to ti můžu přesně vysvětlit, já to měl doma taky,“ uklidňuje ho Honza. „ Puberťáci tak klasifikovali hodnotu IQ nás rodičů. Tys to dotáh alespoň na pokojovou teplotu, to já jsem podle mýho Aleše uvázl už na úrovni bublajícího bahna.“

Konečně promlouvá moudrej Milan: „Kluci, vzpomínám si, že bezvadnou sentenci o nadávání má Remarque ve Třech kamarádech. Jsou tam takový věci jako třeba ty vykotlaná telecí hlavo, dekadentní platfusáku, svraštělej paviáne s vybetonovaným mozkem, kráčející hřbitove bifteků. Dva chlapi se na ulici nejdřív pohádaj, ale nakonec se rozcházej ve vzájemný úctě jakýže jsou oba mistři nadávek.“

„Nejmalebnější jazyk na nadávání je prej španělština,“ sděluje Pavel, „vnuk ji študuje a občas mi něco utrousí. Je to sice dost vulgární, ale řekl bych, že docela i s jistou poetikou. Když ti třeba Mexikán chce říct, že tvoje kecy jsou úplně mimo, řekne koches delfinos, což znamená, že souložíš delfíny. Nebo když tě chce poslat do háje, řekne ať jdeš ošukat osla.“

„Jo jo, španělština, Hemingway má v Komu zvoní hrana taky docela drsný španělský nadávky,“ přispívá moudrý Milan. „Třeba jak Pilar říká, že se chce koupat v polévce z varlat nepřátel.“

Nad lahodným Cabernetem dál s kamarády diskutujeme – no, vlastně spíš jen tak žvaníme – na téma nadávky a nadávání a baví nás to. Já si ale uvědomuju, že můj rosomáčí problém pořád není vyřešen. Jen se posunul do jiné polohy. Ted už přemejšlím o tom, co jsem tomu chlapovi měl tenkrát odpovědět, samozřejmě kdyby býval nefrnknul směrem na Smíchov. Aby si nemyslel, že mě tím svým rosomákem zaskočil nebo snad dokonce porazil. Něco, aby pochopil, že nenarazil na nějaký nadávací ořezávátko, něco, po čem by uznale kývnul hlavou a mohli jsme se ve vzájemný úctě spokojeně rozejít jako ti dva v Remarquovi.

Radím se s klukama, padá hodně návrhů, mě nejvíc zaujal Luďkův: „Koukej, kam pluješ, ty oteklej šprote!“ Jóóó, oteklej šprot, to je ono, tím ho dostanu a bude muset uznat moje kvality. „Už se těším, váženej pane, jak se zase srazíme ve dveřích tramvaje!“