Nouze naučila Dalibora housti. Nouzový stav naučil Dimiho kadeřničit.

Jestli jsem nechtěla strašit s prorůstajícími šedinami, musela jsem už několikrát svěřit svou hlavu k nabarvení manželovi. Učení mu dlouho netrvalo a z kadeřnického učně se brzy stal mistr. Vždy, když mi někdo nabarvenou hlavu pochválil, nezapomněla jsem zdůraznit, že mi ji barvil Dimi. 
Loni jsem nachytala manžela in flagranti s polonahým kamarádem v koupelně. Co tam dělali? Dimi kamaráda stříhal. Tehdy jsem si řekla, že já bych se do rukou takového lazebníka amatéra dostat nechtěla. Ale člověk míní...a pandemie mění. Chrouniska narostla a zlobí. V gumce ani sponě nedrží a otravují mi žití. Kadeřnictví stále zavřená a vladaři do nekonečna přemýšlí, jak je po rozvolnění nechají fungovat. Kadeřnice budou obsluhovat jen naočkované nebo testované? 
Nebudu čekat! S mírnými obavami se nechám ostříhat manželem. Bóže, vždyť o nic nejde. Sám sebe stříhá každou chvilku. Kdyby to u mne náhodou zkazil, vlasy zase dorostou. A zkazit by se toho mohlo opravdu dost, přece jen se zájemci o tohle povolání učí být dobrým kadeřníkem dlouhé tři roky.
Dimi ani nemrkl okem a vrhl se do práce. Nejvíc jsem se bála jeho slov: Tady ještě kousek, tady to trochu dorovnám, tady to prostříhám. Během hodiny byla přeměna dokonaná. Jsem ostříhaná i nabarvená. Za mistrnou práci jsem zaplatila zlatou mincí (čokoládovou).