Nechci se zabývat slzící královnou, ani sporem Harryho a Williama, anebo pochybám, zda první v pořadí následník trůnu s jistotou na anglický trůn usedne. Zapřemýšlela jsem nad dvěma osobnostmi.

Poprvé je to princezna Diana. Měla krátké vlasy. Nosila své klučíky opravdově na rukou, uměla pohladit, obejmout. Spontánně. Usmívala se, nevysmívala. Trápila se pro lásku a své sebeurčení. V to srpnové brzké ráno, když její Anděl zamával křídly směrem k nebeskému baldachýnu, jsem se prudce vzbudila. Sevřená divným tlakem jsem vytřeštěně hleděla do nevýrazné tmy. Trvalo to nějakých deset minut a vrátila jsem se do spánkové činnosti, ovšem už jen trhané a neklidné. V sedm ráno u snídaňového čaje jsem to poprvé zaslechla. Plakala jsem. Po několika letech, kdy utichla hysterie, se kterou jsem nechtěla mít nic společného, jela jsem do Paříže a místo, které mám iracionálně spojeno s podivným probuzením, jsem se vší soukromou důstojností navštívila. Diana měla můj obdiv.

Podruhé, je to princ Philip, Jeho královská Výsost vévoda z Edinburghu, nedávno opustivší tento svět. Poslední rozloučení vysílané prostřednictvím BBC, jsem proplakala. Už tady není. Voják. Gentleman. Ostrovtipec. Laskavý muž, který se dokázal brilantně vyrovnat s pravdou, že ačkoliv sdílí (74 let) manželské lože s královnou, nebude NIKDY králem. To nejlépe dokladuje příhoda, kdy jednomu Australanovi, který si mu posteskl, že jeho žena je doktorka filosofie a má mnohem významnější postavení než on, princ Philip pohotově odpověděl: „Jo, jo, v naší rodině máme tento problém také.“

Své ženě (královně Alžbětě II.) byl oporou. Skutečnou. Hrdou. Svébytnou. Žádný ve štěstí sluha! Uměl být ten druhý, stříbrný na  bedně života. A za to byl svou královnou ctěn. Respektován. Odměňován. Vždyť i domorodí lidé na melanéských ostrovech Vanuatu (Nové Hebridy) cítili jeho člověčí krásu a uctívali jej jako Boha.

Jsem vděčná, že jsem jejich příběhy mohla střípkem, velmi vzdáleně a přeneseně, sdílet, a jsem v odvaze prohlásit, že princ Philip spolu s princeznou Dianou svými životy přispěli do historické obrazárny krásnými, lidskými, divákem kladně vnímanými, portréty.