Dnes čtu v našem kalendáři, že má svátek Nela - je to krásné jméno...* Ale v křesťanských kalendářích jsou i Hromnice. Jaká je pro tento den nejznámější pranostika? "Na Hromnice o hodinu více" - tento den byl vlastně tak trochu oslavou přicházejícího jara...

Dříve se také v některých domácnostech teprve odstrojoval vánoční stromek a sklízel betlém. V tento den se také vždy v kostelích mimo jiné světily i svíce "hromničky", které měly chránit před ohněm, bouří a bleskem. A v případě bouří se svíce v minulosti často zapalovala a měla tak ochránit domácnost.

Já jsem dnes jako fotografie volila perokresby svého tatínka, které kreslil už od svých 10 roků. Ta úvodní je z roku 1935, kdy bylo tatínkovi 18 roků, a je to kresba stavení, kam se tatínek v 28 letech přiženil.

Ovšem já se chci dnes vrátit o 50 roků zpět, a to do roku 1971 - byla to tehdy poslední veliká srpnová bouřka - byla neděle 15. srpna. Tehdy bydlela v naší rodině v mé rodné vesničce společně moje babička, ženatý bratr s manželkou, další bratři a rodiče. Kuchyně byla prostorná a denní život se tehdy odehrával převážně v ní.

Moje velice hodná a zbožná babička zapálila v době silné bouřky svíci "hromničku" a prosila všechny, aby se s ní modlili. Můj bratr byl tehdy velmi mladý a tomuto způsobu ochrany před bouří se začal vysmívat.

Je to prostě k nevíře, ale uhodil poslední blesk a celé naše veliké stavení ve tvaru čtverce - byl to spíš  "grunt", který měl před založením tehdejšího JZD téměř 19 ha polí - bylo i se stodolou v jednom plameni. Totiž blesk uhodil do transformátoru, který byl blízko na zahradě a od něho se odrazil a jako kulový blesk proletěl všechny střechy, které ihned vzplály - všude pod nimi bylo seno na krmení  - v té době se chovalo ve stavení ještě hodně domácích zvířat - v adaptované stodole se dokonce krmila větší selata, která byla určená k následnému prodeji.

Ještě dnes, když o tom píši, tak mi jde mráz po zádech...

Já jsem totiž v té době už byla se svou rodinou odstěhovaná a toto všechno vím z vyprávění od své babičky, která se po obrovském požáru ke mně na nějaký čas přestěhovala - než se stavení dalo do pořádku a mohlo se v něm zase trochu žít.

Tehdy bych byla moc ráda, kdyby mohla být u nás co nejdéle, ale pro ni byla nutností v jejím věku 81 let každodenní návštěva bohoslužby a v našem městě to měla moc daleko. Já jsem tehdy měla dvě úplně malé děti, auto nebylo. a tak jsem ji zvládla doprovázet na dlouhé cesty do kostela jen v neděli.

Ale moc ráda na její velmi spokojený a společný život s námi všemi, který byl pro nás všechny obohacením, i po tomto velmi dlouhém čase vzpomínám...