Tma...

Próza/poezie

Tma...

Datum: 17. 12. 2020

Diskuze: 6

Jdu setmělou ulicí a jsem jen nicka v prostoru.

Nikdo tu není, jenom já a měsíc, který se mi vysmívá.

Pomáhám všude, kde se dá, a někdy jsem z toho zdrcená.

Tma mě nutí přemýšlet, zda dělám dobře, když snažím se všem vyhovět.

Cítím jen únavu a žádný vděk a stále se snažím odpouštět.

Tma mě halí do svých sítí a tam v dáli snad světlo pro mě svítí.

Život je dar a já ke světlu pospíchám.

| Moje poezie

Autor: Marie Doušová

Hodnocení článku:

Moje hodnocení:

Pro hodnocení se musíte zaregistrovat nebo přihlásit .

SDÍLET NA FACEBOOK

Zpět do rubriky Zpět na homepage

Váš příspěvek do diskuze:

Pro vkládání příspěvků do diskuze se musíte přihlásit

6 komentářů

Jana Kollinová 18.12.2020 13:28

Báseň plná citu, touze po životě. Jsou chvíle kdy osamělá ulice vypráví, léčí, vzrušuje, nahání strach - jsou to setmělé ulice plné tajemství. Jako introvertka netrpím pocitem osamění vlivem omezení způsobených C-19. Vychutnávám procházku se psem liduprázdným Zámeckým náměstím, slyším jen odezvu svých kroků, město duchů mě neděsí. Vždy je na mých večerních procházkách někde světlo, někdy v mé duši, někdy v přítomnosti psíka, ale vždy při připomenutí si mých milovaných.

Soňa Prachfeldová 18.12.2020 08:02

Maruško něco si musí člověk nechat pro sebe, nerozdávej se celá. A jdi za světlem, stíny také nemám ráda, z těch lze vyjít. Hezké vánoce přeji.

Hana Nováková 17.12.2020 10:14

A hle, další básnířka, hezká básnička. Každý život je dar. Život musíme žít, protože na konci si přeci chceme říci, že jsme nežili nadarmo a že to stálo za to. Žijme podle sebe a ne tak, jak by chtěli ostatní. Krásné dny..