Prohlédla jsem si další desítky krásných fotek malůvek na oblázcích od kamínkářů z celé republiky. Líbil se mi ten nápad s pokládáním a hledáním, ale já bych to nedělala, kde bych tak asi ještě na tohle vzala čas? A taky, moc malovat neumím, to by nedopadlo dobře. Jenže odříkaného chleba největší krajíc. Přišlo domácí vězení. Co dělat? Už to mám! Zabavím se kamínkováním.

Fajn, mám chuť a mám nasbíráno deset kamínků, které jsem umyla. Už mám acrylové barvy a bezbarvý lak. Ale nemám zkušenosti.  První kamínky jsem natírala vatovými tyčinkami barvou rovnou z tuby. Šlo mi to jak psovi pastva. Pak jsem začala barvičky malinko ředit a používat štětce. Na dokreslování či kontury stačil obyčejný tenký Centropen. Ale ten se při nalakování rozmazal. Chybami se člověk učí. Už vím, že musím první nátěr lakem nanést opravdu jen zlehoulinka jedním tahem štětce, ale i tak, se občas kresbička trochu mázne.

Mezi prvními motivy byly hrnečky s kafem. To posezení s kamarádkami mi asi chybělo nejvíc, tak jsem každé kamarádce věnovala kávový kamínek a daly jsme si takhle spolu virtuální kávičku. Zvířátka mi moc nejdou, ale krajinky se mi jakž takž daří. Po vzoru kamarádky jsem začala malovat putovní kamínky se směrovacím číslem a pokládat ve městě, aby je někdo mohl najít a možná mu udělaly radost. Potěšující je, že dva lidé už se na Facebooku ozvali, že mé kamínky našli.

Dimi sledoval od počátku mé počínání a vždy, když se zeptal, kolik jsem za ten den namalovala, hrdě jsem odpovídala pět, deset. Protože zákaz sdružování trvá, sedím doma a maluju a miluju a maluju a miluju....A ty krajinky mne chytly tak, že už nenosím domů deset kamínků, ale půl igelitky. Hotové už ani nepočítám, a když se mne Dimi zeptá, kolik jsem jich dneska namalovala, odpovím, že asi půl kila.