Ovšem neznámená to, že bych neměla rodiče biologické, ale oba se věnovali své práci, chtěli svoji rodinu dobře zabezpečit a pomoci i babičce a dědovi s koupí domku, o kterém celé roky snili. S nadcházejícím víkendem mě odváželi k sobě domů, v neděli mě převzala opět babička. Když jsem byla starší, byl můj pobyt spojen s výchovou ke slušnému chování a samozřejmě s výukou. Nesmím zapomenout ani na různé výlety, ale to bylo někdy nůďo.

Domů, jak jsem říkala pobytu u babičky, jsem se vždy těšila. Ne, nemyslete, nebyla tam nuda, bylo tam o vše, i o zábavu, postaráno, v létě jsme chodily s babičkou na plovárnu a v zimě s dědou bruslit, sáňkovat a později i lyžovat.

Největší radostí však pro mne byla vždy návštěva tety Irenky, druhé babiččiny dcery, a jejího syna Péti, mého milovaného bratránka.

Jé, to pak byl rajtajtaj !!! To byly krásné chvíle, plné legrace a lumpáren, ty musel děda někdy mírnit s proutkem v ruce, ale neuhodil a my jsme se mu ještě šklebili. hrozil nám, "Vy bando jedna zachlupacená ".

Konaly se též pravidelně se opakující opětované návštěvy u tety, spojené tudíž cestováním vláčkem. Večer se zapakovalo a k ránu jsem již nemohla ani dospat a babí jsem budila slovy : Babičko, vstávej, už je ráno!  Takže snídaně a hurá na nádraží a cesta do stanice toužebně vyhlížené, Neratovice. Celou cestu jsem otravovala otázkou, stále dokola se opakující, a kdy už tam budem?

Babička trpělivě odpovídala, že již brzy, že ještě stanice Tišice, Byšice a pak už Neratovice. No, na tuto odpověď jsem vždy čekala a pak už jen vyhlížela nádraží a kdy uvidím strýce Vendu a bratránka Péťu. Vždy tam čekali i se strýcovým autíčkem a vždy se opakovalo radostné a bouřlivé vítání.

Strýc byl skvělý a v létě nás vozil lodičkou po Labi a učil nás plaveckému umění, tehdá nebylo Labe ještě tak znečištěné.

Děly se věci kladné i lumpárničky a nezbednosti, které ne vždy končily nejlépe. Měli krásnou zahradu a v té léta rostla višeň a na ní se v létě červenaly krásné plody, které ale již po dolejšku byly ozobané nebo spotřebované na tetinu bublaninu. Bratránek byl bojavý, ale takový malý poraděnko, a i v tomto případě, jak na ně, ty višně, se dostat.  Poradil,  že bude dobré tam vylézt, ale ať tam vylezu já, a dodával mi odvahu, že mě "PODUŽÍ". Tak jo, pomalu jsem se vyškrábala na strom a začala trhat sladké plody, něco do pusy a něco pro Péťu do kapsy, najednou mi uklouzla nožka a já byla dole i s višněmi. Nebojte, nespadla jsem na hlavu, ale na zadek a pochroumala si ruku. Řvali jsme oba jako tuři, ale já bolestí a bratránek leknutím a strachem o mne a možná i ze strachu z možného výprasku. Chudák v tom šoku stále vykřikoval : "Mela si se dužet, mela si se dužet !" 

Ano, Petře, tak nějak to bylo a já se snažím držet a na Tebe vzpomínám ráda a často, byl jsi jako můj bratr !

PS: Bylo nám tenkrát asi 5 roků, Petr byl o 14 dní starší.