Zuzana byla hezká mourovatá kočka se zlatýma očima a bystrým pohledem. Přinesla jsem ji coby malé koťátko své čtyřleté dceři, která po kočičce velmi toužila. Byla jsem ráda, že se jí zvířátka líbí, protože já jsem od mládí s kočkou vyrůstala a můj první kocour Vašek, na kterého se pamatuji, vstoupil do rodinných dějin.

Kotě jsem vypustila v pokoji na zem a čekala, co udělá. Trochu se rozpačitě rozhlédlo, zahučelo pod skříň a my měli do večera co dělat, dostat ho ven. Nakonec miska s mlékem a pamlsky to vyhrály a  kočička Zuzanka, jak jsme ji pojmenovali, se přestala bát a očichala obezřetně okolí. Nechali jsme ji v klidu a za chvíli jsme zjistili, že blaženě usnula v postýlce pro panenky k nemalé radosti mé dcery. Tak začal spokojený život celé naší rodiny i s kočkou. Rostla jako z vody, dobrá strava a zahrada jí šly k duhu. Občas jsem musela řešit i malé krize společných her Zuzky s dcerkou, to, když se Zuzana uvelebila v pokojíčku pro panenky a nechtěla ho dobrovolně opustit ani přes protesty své malé paničky. Asi se jí nezdála dost autoritativní.

Za rok, když Zuzka  dospěla, našel se v sousedství velký černý kocour, kterého mi hned představila. Jednoduše ho vzala k nám domů ke své misce, a tak jsem krmila i kocoura. Choval se ale jako džentlmen, nikdy nic nekalého neprovedl. Sedávali spolu na sloupku u vchodu, čistili si vzájeně kožíšky, zkrátka velká láska. 

Brzy jsem zjistila, že nové přírůstky na sebe nenechají dlouho čekat, a připravila jsem Zuzance "porodnu". Vystlala jsem pohodlnou krabici dekou a ručníky a předvedla své dílo Zuzaně. Opatrně do ní vlezla, očichala ji a lehla si tam. Tím byla kolaudace schválena. Pár dní se nedělo nic, ale asi třetí den mě babička vítala při příchodu z práce slovy: "To je dost, že jdeš, Zuzana chce rodit a čeká na tebe". Tak jsem se stala i porodní bábou.

Sedla jsem si k ní, ona hupla do krabice, trochu jsem ji pohladila a za chvíli již v krabici vrnělo první kotě. Měla celkem tři. Pečlivě je olízala a ujala se svých mateřských povinností. Už mě nepotřebovala. Koťata jsme odchovali, dvě jsme rozdali a kocourka jsme si nechali. Když povyrostl a mohl už běhat po zahradě, objevil se jeho otec a pravidelně si s ním i se Zuzanou hráli. To mě překvapilo, protože jsem nikdy o podobné činnosti "kocoura - otce" neslyšela. Nešťastnou náhodou jsme o Zuzanu přišli (přejelo ji auto) a nám zbyl její syn, s kterým si i nadále, až do dospělosti, chodil hrát jeho otec.

Je vidět, že i kočky mohou vést rodinný život, mají-li k tomu podmínky.