Dlouho jsem tentokrát váhala zapojit se do soutěže. To proto, aby zde na íčku nebylo tzv: "Pře/Bertíkováno". Ale nakonec jsem se rozhodla podělit se s vámi o naše první kroky (skoky) na parkuru agility. Byl to náš první velký závod, takový křest ohněm až ve vzdáleném Vrchlabí. Po něm následovala řada dalších a dalších, postupem času jsme se díky našim umístěním (téměř vždy vítězství) dostali do povědomí a Bertík patřil k obávaným konkurentům... Ale první závod byl přece jen nejemotivnější, proto se ráda o jeho průběh s vámi podělím.

Ráno raníčko Bertice vstala, věci si do auta narovnala,

ještě se na to vy...  směju, přijedem domů až k večeru.

Ani ten Bertík nemá stání, do auta bábu furt popohání,

když ho ta do kšírků donutí, rázem má chuděra po chuti.

Silnice jsou plné vody, jedem s Bertem na závody,

až do toho Vrchlabí, dálka nás snad neznaví.

Neveselá, truchlivá, v autě nálada je,

co nás čeká na parkuru, pro nás záhada je.

Obavy mám v hlavě sílí, aby závod nezrušili, 

byla by to velká škoda, kdyby parkur spláchla voda.

Parkur těžkej připravili, odolal však jenom chvíli,

v devět hodin maličko, vysvitlo i sluníčko.

To neznáte Bertíčka, 

on je zkrátka JEDNIČKA !!!

Když se pejsek dobře vede, na parkuru zázrak svede,

hned po prvním závodě, vítězíme v pohodě.

Myšlenky však v hlavě tlačí, zda i na ten druhý stačí,

já mu věřím, on mně taky, spolehneme na zázraky.

Povedlo se!! Velká sláva, druhou výhru k dobru dává,

a tak v pravé poledne, skončili jsme na bedně.

Zlatý metál, pohár k tomu, nyní rychle zpátky domů,

napsat zprávu pro přátele,  potom hurá do postele.

TOTO MOJE " VERŠOVÁNÍ"  přijměte prosím jako vzpomínku na mého zrzavého kamaráda, který svými kousky přinášel i mnohým z vás okamžiky radosti. Děkuji Vám, že máte pro mne pochopení, Bertík pro mne opravdu hodně znamenal. Můj kamarád, moje potěšení, moje zlobidlo a motor, který mne nutil k aktivitám, a tak nedovolil, abych - jak s oblibou říkám: "Obrostla mechem".  Děkuji Bertice

(Předposlední fotka od profíka vložená s jeho souhlasem)