Ten den, kdy chodili vinšovat, proto jsem je nazval vinšovníky, samozřejmě nepracovali. Byli oblečeni do čistých, pracovních obleků, kominíci do svých černých šatů, bílé čepice a bílých rukavic, popeláři pak do čistých montérek, přes které měli, snad jen pro tyto chvíle, pěkné, čisté, kožené zástěry. Za zástěrou, laclem, měli zastrčené kožené pracovní rukavice.

Chodívali většinou ve dvojicích. Zpívávali někdy i koledy a někdy dávali malé kalendáře! Když jim hospodyně otevřela, popřáli hodně zdraví a štěstí do nového roku, dali jí kalendář na nový rok. Hospodyně jim dávaly pár korunek, štamprdli i nějaké to vánoční cukroví, čili takovou malou výslužku. Dvojice hezky poděkovala a šla o dveře či o dům dál.

Pamatuji si, že jsem je očekával každé vánoce, a když jednou nepřišli, velice jsem se divil a pořád jsem je vyhlížel. Bohužel, už nepřišli nikdy. Psal se rok 1948. Od tohoto roku přešli všichni podobní pracovníci pod tzv. Komunální služby města, nebo-li pod Národní výbor, a tak jim bylo zakázáno „žebrat“. Samozřejmě, že nežebrali, ale tak to bylo tehdejšími úřady bráno. To byl také jeden „výdobytek“ onoho, jak jsme se ve škole učívali, Vítězného února!! A lidé začali mít k sobě navzájem nějak dál!