Pracovala jsem v té době v podniku, kam jsem nastoupila od školy, a skoro to vypadalo, že tomu tak bude do důchodu. Pracovala jsem jako vedoucí tisku a propagace, manžel byl škodovák jako hodně lidí v Plzni a syn studoval na fakultě  strojní a elektro. 

V roce 1989 syn promoval a po promoci odjel na pár dnů do SRN, odkud se nevrátil a požádal o politický azyl, protože podepsal Několik vět a také nechtěl nastoupit  jako absolvent roční vojenskou službu. Uvědomila jsem si tehdy, jak je těžký život  v nesvobodné zemi, odkud mladí lidé musí odcházet, aby si mohli plnit svoje sny. V době socialismu jsme mohli s manželem cestovat jen do zemí, kam platila "červená doložka", a to do zemí socialistických.

První cestovní pas jsem dostala až v prosinci roku 1989. Stále jsem si ho nevěřícně prohlížela jako obrovskou vzácnost, a když jsem ještě dostala i výjezdní doložku, mohla jsem před Vánocemi vycestovat do Stuttgartu za svým synem.. Na přechodu v Rozvadově byla obrovská fronta aut a nekonečná kontrola dokladů. Dnes, když přes přechod jedu bez zastavení a vyprávím to své vnučce, nevěřícně kroutí hlavou, jak je to možné.    

V listopadových dnech jsem se zúčastila všech demonstrací, cinkala klíči a byla jsem šťastná, že získáme znovu svobodu, budeme moci jít ke svobodným volbám a největší radost mi udělala volba Václava Havla prezidentem. Syn se v roce 1990 vrátil z exilu a založil si s kamarády soukromou firmu. Tato firma funguje dodnes. Stále vyrábíme strojní součástky pro náš i zahraniční trh. 

Pamatuji první májovou oslavu, kdy Plzeň mohla svobodně oslavit své osvobození Spojeneckými vojsky, pak se znovu vrátila socha TG.Masaryka na své původní místo a tak bych mohla pokračovat. Plzeň se za posledních 30 let změnila z šedého zaprášeného města v zářivé a  čisté město.. 

Z podniku, kde jsem tak dlouho pracovala, jsem odešla, nastoupila jsem na Magistrát města Plzně nejprve do odboru kultury a později do kontrolního. Musela jsem si znovu oprášit znalosti z ekonomiky, protože moje znalosti ze školy byly už zastaralé.

Nikdy jsem si nemyslela, že se budu věnovat politice, ale moje kamarádka mě pozvala na jednání jedné pravicové politické strany, a tak jsem se nakonec dostala na její kandidátku do komunálních voleb. Pracovala jsem v místním zastupitelstvu jako předsedkyně finančního výboru a později jsem se stala starostkou plzeňského obvodu. 

Za posledních 30 let jsem zažila hodně radosti, ale i bolesti v osobním životě.Tak to chodí a nic není jen bílé nebo černé. Mám dobrý pocit, že jsem mohla pomáhat ve svém obvodu, aby se lidem lépe žilo. S kamarádkou jsme ještě stihly založit neziskovou organizaci TOTEM, která pomáhá hlavně seniorům.

A tak posledních 30 let považuji za ta nejlepší léta, která jsem prožila. Svobodu, kterou máme, si musíme i nadále uchovat  pro naše děti a vnuky.