Mám ji dosud na svatební fotografii mých rodičů, kdy krásně doplňovala béžový vlněný kabát barvy velbloudí srsti v délce ke kolenům, na které to mamince tak slušelo. Zavírala  jsem se do ložnice, kde tento poklad na dně skříně ukrývala, a hrála jsem si na „dámu“.

Jednoho dne maminka s hrůzou objevila, že liščí kožíšek postrádá tu nejdůležitější část – ohon. Nejprve podezřívala mne, ale pravda se zanedlouho ukázala. Můj otec byl totiž učitelem fyziky a v rámci názorné výuky obětoval tento artefakt pro  výrobu elektrické energie pomocí již klasického způsobu, tj. třením ebonitové tyče liščím ohonem. Možná by k tomuto účelu posloužil i jiný materiál, ale tenkrát bylo všechno poctivé a pravé, žádná náhražka nepřipadala v úvahu. Tatínek se ke „zločinu“ přiznal a maminka z úcty k vědě ohon oželela, tím spíš, že móda lišek za krkem již pomalu odeznívala.

Ohon ale našel své další uplatnění. Na závěr školního roku ve školce, kterou jsem tenkrát navštěvovala, jsme nacvičovali pohádku „O Budulínkovi“. Hrála jsem tam jednu z malých lištiček. Kostým pro tento herecký počin sestával z teplákové soupravy hnědé barvy, kalhoty dole na gumu (což si jistě pamatují mnozí z mých vrstevníků), na hlavě baret s našitými oušky ze sametu. A na tuto akci otec ze svého fyzikálního kabinetu nezištně oblíbenou pomůcku zapůjčil. Maminka ji obratně našila na příslušné místo tepláků a musím říci, že jsem se díky ní stala mezi ostatními naprostou hvězdou a ohon mi děti neskrývaně záviděly.

A pokud nevypelichal, je možná ve fyzikálním kabinetu  dodnes.