Side patřilo k nejkrásnějším městům antického světa, leží 75 km východně od Antalye na jižním pobřeží Turecka. Již při cestě autobusem z letiště jsme viděli v okolních vesničkách mešity, minarety i zajímavou krajinu...

  Ale dnešní Side nás přímo ohromilo svojí bohatou historií i současnými stavitelskými skvosty, okouzlujícími plážemi a azurově modrou vodou Středozemního moře. Jeho založení bylo asi v 7. století před naším letopočtem.

Takže sobotní odpoledne už jsme byli všichni u moře, které bylo nádherné. Přímo jsem je "milovala", lehala si do větších vln a připomínala si svůj úplně první vstup do moře v Bulharsku, kdy jsme také nedočkaví po cestě běželi k moři - tam černá vlajka a já přes veškerý zákaz jsem do těch hradeb vody skočila a ta síla vody mne vynesla nahoru a ihned "shodila" - plavčík ke mně a s rázným křikem ukázal na černou vlajku...

Ale tentokrát jsem si ve vlnách přímo libovala, naučila se na ně dobře pokládat a nechávala se celkem dobře bez veliké námahy unášet dál do moře - v tu chvíli jako bych si ani neuvědomovala nějaké nebezpečí.

... A snad přímo vnuknutí Boží, abych se otočila - já kolem sebe nikoho nevidím a jsem hodně daleko od břehu a lidí. Ihned jsem pochopila, že musím začít plavat zpět.

Začala jsem rozvážnými, pomalými, ale pevnými tempy a ke své hrůze zjišťuji, že jsem celkem stále dost na místě i když jsem se snažila dost plavat kupředu - vlny mne neustále posouvaly dozadu.

To už jsem začala v myšlenkách trochu víc panikařit. Po delší chvíli zjišťuji, že mi ubývá sil i v rukách. V kritických chvílích vždy prosím o pomoc nejvyšší a tou je pro mne Bůh - mne ovšem ještě v tuto chvíli napadlo - musíš se dostat ke břehu, přece nechceš, jestli Tě vůbec najdou - aby tě musela rodina převážet v rakvi do Boskovic.

I když jsem pojištění měla, nevěděla jsem, na co se vlastně vztahuje.

A tak v hlavě jediná myšlenka - musíš. Z rukou mi stále víc odcházela síla, pode mnou hloubka, ale přece jen jsem se trochu posouvala s velikou námahou ke břehu. Zkouším si pomoct nohou odrazem o nějaký kámen - stále hloubka, ale přece jen po delší chvíli jsem zavadila levou nohou o kámen, který mi pomohl k velikému odrazu. Ale stále jsem neměla vyhráno, zase další boj o přežití, další kus další kámen - zase odraz - a tak hlemýždím tempem jsem se dostala ke břehu a s nepředstavitelným vyčerpáním došla tak, tak k lehátku.

Když jsem pak po delší době došla na pokoj, viděla jsem v zrcadle zsinalou bílou tvář člověka, který snad nemá v sobě kapku krve...

Ale přece jsem po dalších minutách dokázala sejít roztřesená k večeři, trochu popovídala o tomto hrůzném zážitku - ale v noci si odpočinula a druhý den brzy ráno už jsem běhala s fotáčkem po "kolonádě."

Ale další dny jsem už měla na hlavě klobouček, brýle a už s ostatními byla jen blizoučko břehu - víc se také přímo opájela krásným pobřežím...

Následující dny jsme už ve skupince brzy ráno chodili městem /většinu z nás probouzelo ranní volání z minaretů/ a obdivovali památky i současný život, pak následovala bohatá snídané a vítalo nás krásné, klidné a teploučké moře. Výběr jídel na oběd byl také výborný, obsluhující personál byl velmi uctivý...

  Takže celé dny jsme měli pohodičku, krásné plavání i v bazéně, večer také veliký výběr jídel a i hezké společné procházky osvětlenými ulicemi.

Také byl pro nás všechny ohromující sváteční turecký den s nádhernými tanečníky v krojích při jejich temperamentní hudbě. Turecké vlajky byly všude, měli je i číšníci na tričkách a i jedna veliká byla dokonce položena na vodě bazénu.

Protože nás jelo víc, využili jsme od cestovní kanceláře i autobus, který nás odvezl z našeho města Boskovice do Brna na letiště a po návratu zase zpět, což bylo pro všechny vynikající a CK BRENNA nás nezklamala, díky za to moc.