V minulém režimu tu bylo jenom jedno, bylo tak středem zájmu. Prací se moc peněz vydělat nemohlo, tak se muselo prodávat to staré. Výkupním dnem bylo jedno odpoledne. V temném průjezdu stálo mnoho prodávajících, se zabalenými předměty. Panovalo tam ticho a napětí, zda prodají. Z dosud zamčené kanceláře se ozýval řev opilce. Mě si nevšímej, já jsem mrzák! Byl tam komparzista divadla Semafor.

Já tam přinesl propálenou elektrickou troubu. Výkupčí vyjekl, my nejsme Kovošrot! Nakonec ji ale koupil.

Pak jsem zdědil asi 50 dámských kabelek. Nákupčí vykřikla: Vám se líbí? Přikývl jsem. Odsekla, tak si je nechte!

Dále jsem donesl asi 20 kilo poděděných bižuterních korálků. Vzala je a obtížně je potom prodávala. Napytlíkovala je pak do papírových sáčků, po několika kusech. Všechny po pětikoruně. Šly hned na dračku.

Přede mnou ve frontě stála mladá matka samoživitelka, s dítětem v náruči. Prodávala rezavý elektrický vařič. S dítětem byla domluvená tak, že až ho zatáhne za nohu, bude křičet: "Maminko, já mám hlad, maminko, já mám hlad!“ Pomohlo to, výkupčí ten krám okamžitě vykoupil.

Odcházel jsem po každém prodeji s pocitem pár navíc vydělaných korun.

Při odcházení zase duněl průjezdem opilcův řev: Mě si nevšímej, já jsem mrzák!