Vše bude mít pod taktovkou opět moderátor Jan Rosák, který se nepřestává divit, jaké zajímavosti lidé doma mají.

Podstata pořadu je jednoduchá. Lidé přinesou něco, co mají doma a nejsou si jistí, zda je to cenné, starožitné nebo jde spíše o bizarní kuriozitu. Předměty hodnotí znalci z různých oborů a majitel dostane či nedostane nabídku předmět prodat. Protože v předchozích dílech docházelo k napjatým a nečekaným situacím, začala se televizi hlásit spousta dalších zájemců, kteří toužili zjistit, zda doma mají poklad nebo brak.

Pane Rosáku, jakou nejvíce bizarní věc lidé do Pokladu z půdy nyní poslali?
Řekl bych, že asi sto let starý, na první pohled podomácku ušitý kožich z tuleně od potomka majitele jednoho z prvních cirkusů. Daného tuleně prapraděda našeho diváka zabil, když už v cirkusu nefungoval. Bohužel, už byl ve strašném stavu. Pak mě ještě překvapilo, že se k nám dostala rodinná fotoalba, latrína nebo celá chalupa. Jinak se tam objevují další zajímavé věci, o kterých si majitelé nebyli jistí, zda jakou mají cenu.

Například?
Obrazy, šperky, mince, keramika, automobil, motorka, starodávná zbraň, Hitlerovy cigarety, sněžné sáně nebo známý masážní přístroj z Postřižin.

Jaký je váš vztah k starožitnostem?
Nic moc. Nadšenec, neřkuli znalec nejsem. Ačkoliv máme doma takový útlý stolek, který podle rodinné pověsti děda, zámecký zahradník dostal darem za své věrné služby bavorské královské rodině Wittelsbachů. Stolek byl ale několikrát dost necitelně přelakován, takže dnes asi nemá valnou finanční hodnotu.

Takže vás vlastně starožitnosti nezajímají, i když o nich moderujete pořad?
Ale zajímají. Člověk z nich cítí nashromážděno historii, tuší osudy lidí, kteří je brali do rukou. Jak stárnu, můj vztah ke starým věcem je vřelejší. Asi z kolegiality k ročníku narození, tedy vlastně vzniku, nebo sentimentality. Nevím. Ale rozhodně se staré věci u mě nikdy nestaly předmětem investování, natož kalkulací. Ale je to lepší, než když jsem je jako každý jiný kluk dříve bral jako starou veteš.

Co si pod tím představit?
Kdysi jsem například na půdě u babičky na Hané našel dvoje lyže jasanky staré jistě přes padesát let. Měly úžasné bačkorové vázání. Nechal jsem dědu, aby je spálil. Kdyby tehdy děda, starý spořílek věděl, jakou jednou budou mít cenu, asi by ten oheň uhasil vlastním tělem. Každopádně se poslední dobou čím dál více v tomto směru měním. Řekl bych nyní shodně se Zdeňkem Svěrákem: Neopouštěj staré věci pro nové.