Hedvika pracovala celý život v zemědělství. Zpočátku v rodinném hospodářství, potom v zahradnictví JZD a také dlouhá léta v kravíně. A tady si našla kamarádku Elišku. Ta se s manželem přistěhovala na Hanou v šedesátých letech odněkud z bruntálska. Ona byla příjemná a veselá Moravanka, její Mirek, rodilý Čech, byl přísný, až despotický. Pracoval také v JZD, v partě zedníků.

Mirek z práce zamířil napřed do hospody, i když šel kolem domova. Po návratu kontroloval domácnost: "Tak copak jsi, mámo, celý den dělala?" A máma musela vyjmenovat, kolik udělala práce. Ale protože měla fištrón a byla kopa veselá, vždycky nad manželem zvítězila.

Když měly obě kolegyně společné volno, rády se vypravily do Olomouce. To ovšem Mirek nesměl vědět! To by byl kravál! Ale co, my už něco vymyslíme. Ve městě obešly obchody, kterým se ze setrvačnosti pořád říkalo Baťa, Nehera, Aso, pak nahlédly i do galanterie, tržnice a kdovíkam ještě. Čas byl i na párek či zákusek a mohlo se jet domů.

A už je tu otázka: "Tak copak jsi, mámo, celý den dělala?" Eliška ukazuje na štůsky vyžehleného prádla, jež včas povytahovala ze skříně: "Podivé se, koli sem požehlila prádla! Až mě ruky bolijó! A z Mirečkem ulohy a Janičce sem ušila zástěrku. Že je pěkná?" Roztahuje zástěrku, z níž taktak stačila utrhnout cedulku Oděvní tvorba Konice. Schovává žehličku i deku a spokojeně se usmívá, jak toho svého zase ošidila. Mirek vše obhlíží zrakem zakaleným několika olomouckými desítkami a spišskou borovičkou. "To mám pilnou ženu," pochvaluje si.

Ani ho nenapadne, že k tomu dnešnímu žehlení nebylo třeba elektřiny, ale benzínu! To proto, že Eliška kamarádku Hedviku vyvezla Moskvičem. Byla totiž z těch nemnoha žen, které v oněch šedesátých letech řídily auto.