V zimě, když zamrzla Klenice, jsme chodívali s kluky bruslit na Klub. Samozřejmě, že až tehdy, když jsem byl už větší, a byl na mě spoleh, že se mně nic nestane! Těšili jsme se na to už od prvních mrazů, a jak přituhovalo a Klenice se rozlila, nesla se tato zpráva mezi kluky a hned jsme se dozvěděli, že „ Klub je otevřený, na Klendě se bruslí “. „Klub“se říkalo louce na Štěpánce, dole u Rychty. Pod mostem přes Klenici byla stavidla, ta se zvedla, voda se rozlila a při mrazech tato plocha zamrzla. Hladina Klenice se zvedla až k mostu k Pírkovýmu sanatoriu. Když byl pořádný mráz, zamrzla tahle říčka až k tomuto mostu a to jsme bruslili přes celou Štěpánku !  Dál, za mostem přes silnici to nešlo, protože tam byla česla, která zachytávala nečistoty a říčka tam vytvářela takový hup, že tam byl led velice tenký! Běda tomu, kdo vylezl a přešel silnici a pak skočil za mostem na led! Však se tam kolikrát některý kluk propadnul a pěkně mokrý uháněl domů!

Klub, to bylo naše oblíbené kluziště. Tady jsme se zdokonalovali v opravdovém bruslení. Na dvorku jsme sice také měli led, udělali nám ho naši tátové, ale byla to malá plocha, a pak, to jsme jezdili ještě na šlajfkách! Je pravda, že první kroky na Klubu jsem dělal taky na šlajfkách, ale potom jsem zdědil po bráchovi džeksny a později, asi v šesté třídě, jsem dostal pod stromeček kanady! To bylo radosti. Na klubu jsme sehráli množství hokejových zápasů a odcházel odtud nejeden nešťastník, který při tom přišel o hokejku. Byly to tvrdé boje a není divu, že některá hokejka to nevydržela a zlomila se! To se potom doma různě spravovalo, lepilo a dělalo všechno možné, aby se hokejka nemusela vyhodit. To víte, peněz nazbyt nebylo. Při těchto hokejových kláních jsem párkrát syknul bolestí, když jsem dostal pukem do kotníku, nebo holenní kosti! No jasně, chrániče jsme žádné neměli. Hráli jsme jen tak, v teplákách, přes ně jsme si přetáhli podkolenky a už to bylo. Když jste dostal hokejkou přes prsty, měli jsme většinou jen obyčejné, pletené rukavice, tak vám ruka otekla, i když jste ji honem chladili sněhem nebo ledovou tříští. Byli tam taky kluci, kteří měli pravé hokejové rukavice i chrániče, ale ty byli z rodin, kde na to tzv. bylo! No, záviděl jsem jim to a byl jsem celej šťastnej, když mě některý z nich rukavice na chvíli půjčil. Nebylo to zadarmo. Většinou za jedno, nebo dvě střídání do zápasu. Někteří taky chtěli hrát místo mě celý zápas. To bych si nechal raději prsty urazit, než bych jim to pustil. Každá branka znamenala většinou hádání, zda byla, nebo ne. Branky jsme měli z bot, a tak, když do ní puk narazil, odrazil botu a hned se řvalo góóól!! Ale druhá strana tvrdila, že to gól nebyl a tak to šlo pořád dokola.

Když nám byla zima, tak jsme se šli ohřát do boudy, která sloužila zároveň jako pokladna, šatna i bufet. Mohli jsme si dát teplý čaj s citronem za pajďáka a komu rodiče dali nějaký peníz sebou, mohl si koupi třeba kokos, nebo nějakou sušenku za kačku. Když se setmělo a nad kluzištěm se rozsvítila světla, tak jsme to balili a pomalu se ubírali k domovům. Těšili jsme se zase na příště. Kolikrát, ale přišla obleva, led roztál a to příště trvalo třeba čtrnáct dnů nebo i tři neděle.