Přibývá rodičů, které opouštějí dospělé děti. Mezi opuštěnými rodiči má třetina věk 70 až 80 let. Co je příčinou rozchodu dospělých dětí s rodiči po mnoha letech vzájemné komunikace, tolerance a vnímání rodinné sounáležitosti? Proč vztahy zamrzly?

Informace mě nepříjemně zaskočila, zejména proto, že patřím do zmíněné věkové skupiny, a hlavně proto, že současná komunikace se synem se podivně zadrhla. Nevím, kdy došlo ke zlomu, pokud k němu vůbec došlo, ale prodlevy mezi návštěvami se prodlužovaly, konverzaci převzala společenská snacha a syn se zabydlel v roli pasivního hosta. Na moje pokusy nechat se vtáhnout do debaty reagoval zpočátku zdvořile, lakonickými odpověďmi, postupně začal být podrážděný. Vymezil se? Proč a vůči komu? Nevím.

Možná je to výchovou v prostředí, kde se city nedávaly příliš najevo, přestože všichni byli vnímaví, citově bohatí, ale ostýchaví v obnažování láskou překypující duše. Možná je to důsledek mých výčitek, že jsem nemilovala dost. Možná je to vzpoura vůči již nežádoucí rodičovské autoritě. Nevím. 

Snažila jsem se porozumět změně v chování dospělého, profesně úspěšného muže, otce dospělé dcery, ale moje vlastní vykonstruované závěry mě uklidnily jen do další návštěvy. Hledala jsem vysvětlení v odborných článcích. Ztráta času. Nabízela se různá moudra v citátech. Zastavila jsem se u jednoho z mnoha: „Kdo dal život dítěti, stává se jeho dlužníkem,“ J-H Fabre. Pokud bych se ztotožnila s jeho významem, dospěla bych pouze k poznání vlastních chyb, které jsem udělala pod vlivem výčitek, že jsem možná synovi nevytvořila to nejideálnější prostředí.

Zbytečné úvahy! Nastal čas vytáhnout hlavu z písku, přestat tápat a konečně najít odpověď na otázky rozhovorem s milovanou bytostí.