Jednou z nejoblíbenějších činností zejména u mužů v pokročilejším věku je sport pasivní, neboli televizní. Při něm totiž nehrozí žádné zranění. V pohodlí, pokud možno vleže a na dosah s osvědčenými nervy zklidňujícími dobrotami, jako jsou brambůrky, oříšky, kostičky ementálu, v lepším případě na kolečka nakrájená čabajka… Vyvrcholením této ryze mužské sportovní disciplíny je fotbalový šampionát, lhostejno, zda se jedná o mistrovství světa či Evropy. Obojí se střídá po čtyřech letech tak šikovně, že si fanoušci mohou dopřávat svoji vášeň každé dva roky.

Během tohoto měsíc trvajícího šílenství se všechny termíny přizpůsobují vysílacím časům. Stranou jdou zaběhnuté rituály, slíbené procházky, hlídání vnoučat, o sexu ani nemluvě. Ale ten už je stejně v podobné frekvenci jako ty šampionáty…

Pro ženy – nebo alespoň pro některé – jsou naopak televizní přenosy sportovních klání vítanou příležitostí pro vlastní aktivity. Mohou si bez výčitek naplánovat setkání, na která jsou jindy muži alergičtí. Podmínkou je samozřejmě plná lednice. A pak už vstříc dobrodružství v podobě dámského dýchánku…

Letošní šampionát se koná bez účasti české reprezentace, tudíž jeho sledovanost nemá tak vášnivý náboj. Ale vzpomínám si na Mistrovství Evropy před dvěma lety. Zalezla jsem si do své pracovny, aby mě nerušil hluk dvou zapnutých televizí. Hlavně neprošvihnout gól při přechodu z jedné místnosti do druhé! Hluk však ustal, když se míč po druhé objevil v naší síti.

„Turci vyhráli, naši jedou domů a já jdu spát“ pronesl tehdy můj muž otráveně. A v domě se rozhostilo božské ticho...

Nechci dráždit hada bosou nohou, ale má snad někdo něco proti Turkům? Nebo proti jiným fotbalovým týmům, které jsou lepší, než je ten náš? Já tedy rozhodně ne…

Hezké vztahy při sledování sportovních přenosů vám přeje