Nejsem stoletá, ale některé předměty pamatuji. Asi proto, že si předci mnoho věcí vyráběli sami , víc si jich vážili a předměty sloužily desetiletí, takže i v druhé polovině dvacátého století. Odpadu bylo minimálně, až naše doba by se mohla nazývat doba odpadková, zamořujeme už i oceány. V článku se o dřině píše, "víc dřina než poezie", končí jedna věta. Takže vydat tolik energie na reptání mimo mísu , je asi zbytečné. Je lepší vytvořit něco sám, nebo sama.

Žasnu, jakou diskusi dokáže vyvolat jeden nevinný článek. Bylo by hezké, kdyby kritizující vystoupili z anonymity a případně také něco napsali.

Ivano, nevím, psala jsem to hned ve své první reakci.

Milé seznámení se zajímavou výstavou. Jezdila jsem v dětství na prázdniny na vesnici. Některé předměty pamatuji, v máselnici na kliku stloukala babička máslo. Neměla lednici, smetana se chladila v lochu (kamenný sklep). Na ošatku ( 6 fotka) se do trochu zrní dávala nastojato vajíčka.

Děvčata, děkuji. :-)

Věrko, dík, připomnělo mi to moc věcí, jelikož jsem bývala jako dítě až slečinka každý rok o prázdninách na vsi střídavě u obou prarodičů. Měli kravku, kozu, prasátko, králíky , slepice, strýc i koně. Krávu jsem dojila strojně v hod. základů rostlin. a živočiš. výroby v JZD (flákla mě ocasem, to se nezapomíná). Starých zem. strojů jsem poznala mnohem víc, včetně mlátičky. Klásky jsem sbírala, mléko odstřeďovala a máslo stloukala...atd. Vůni babiččiné "almárky", kde měla i šuple na mouku, si pamatuji dodnes. A bez toho šoufku to na vsi nešlo...;-)

Vyrostla jsem na vesnici, ale velkou část těch věcí neznám. Slepice jsme ale měli a ty zase měly čmelíky. Měli jsme včely a medomet. Brány jsem tahala po zahradě a taky válec. I rýč jsem brala jako dítě do ruky, protože živitel rodiny tu najednou nebyl a máma na všechno nestačila. I šoufek jsme měli.

Moc hezky napsané, I když jsem z města, tak valše moje máma prala dlouho, ještě 50. letech, než jsme se přestěhovali do domu se společnou prádelnou.

Já to zažila u jedné babičky a pratety, hezké prázdniny na vesnici. Moc ráda beru vnoučata na takové výstavy, někdy znají něco z pohádek. Půjčovali jsme si o prázdninách staré chalupy a je jich čím dál méně. Tu pastičku znám- tam vleze , ale ty dráty ji pak nepustí zpět. Lítá tam jak pominutá. Dojit umím, ale není to tak lehké,.

Děkuji vám za, až na jednu výjimku, hezké reakce. Mám radost, že jsem vás potěšila. Ivano, tu past jsem nestudovala, ale taky mě zaujala. Paní Halátová, vašemu rozhořčení nerozumím a nemíním se obhajovat. Na vesnici jsem nevyrostla, nemohla jsem tam tedy zůstat. Pásla jsem ale kozu, o prázdninách pracovala na poli. Na zabíjačku jsem byla pozvána jednou a nesnědla jsem z ní nic. Užitečnost práce zemědělců nezpochybňuji. Pamatuji např. kosu, valchu, trakař, chomout, opratě, úl, putnu, holubník, svaté obrázky. K vesnici nostalgický vztah mám a je mi jedno, že se vám to nelíbí.

Věrko, znám pár věcí od babičky. Hezky jsi nám tuto dobu přiblížíla fotkami a poučnými popisky.

Já si pamatuji , že jsme měli doma valchu na které se pralo a na půdě paličky na paličkování krajek a starou máselnici. Ukázky z výstavy jsou moc pěkné. Dík.

Věrko, vzpomněla jsem si na mnoho věci u mé babičky.Např.fukar, kterému jsme ale říkali burdák a vybavila si, jak jsme jako děti pomáhali při žních. Na valše prala ještě i moje maminka. Moc pěkně jsi to nafotila, dík za vyvolání hezkých vzpomínek.

Věrko, vyrostla jsem na vesnici, tak to všechno znám, hlavně u babičky. Mám venkov ráda i vesnické lidi. Jsou citliví a hodně spjati s přírodou. Krásně jsi výstavu nafotila.

Ta otázka: Co z toho si pamatuje? Z druhé poloviny 19. století si nemohu pamatovat vůbec ničeho, ani moje rodiče si něco takového nemohou pamatovat. Z první poloviny 20. století? Bylo mi, nevím kolik, kdy si dítě pamatuje něco zvláštního, ale dívala jsem se, jak u babičky na Jižní Moravě - v Horních Bojanovicích - mlátili obilí na mlatě, tehdy jsem nevěděla čím to mlátili, ale byly to cepy. V té době tam, v té vesnici ještě měli studnu, s rumpálem a nějakou nádobu, kterou spouštěli dolů do studny, a vytěženou vodu si přelévali do kbelíků. U druhé babičky, která bydlela u Veselí nad Moravou, tam měli u domků pumpy. Některá voda byla dobrá, některá nebyla dobrá a ta se převařovala. U této babičky jsem byla ráda, ale to proto, že to byla laskavá žena, která mne měla ráda. Chrochtání prasete mne nenaplňovalo ani nenaplňuje nadšením, slepice, no to mi také nic neříkalo, až na to, že jsem se jednou schovala do kurníku a chytila jsem od těch slípek jakési "muňky". Máselnici ani jedna ani druhá babička neměly, a protože byly chudé, neměly ani krávu. Když mi bylo asi 13, tak jsem chodila pomáhat do kravína kamarádce, která v patnácti ukončila ZŠ a šla pracovat do JZD. No, také mne to nenadchlo. Když jsem viděla, jak babička sekerou odsekává živé slepici hlavu, pak ta slepice bez hlavy ještě chvíli skáče po dvoře, no tak na mne šly mdloby, neobědvala jsem ani polévky z té "živé slepice" ani nic dalšího. Zabíjačka prasete: totéž. Nesnědla jsem ani kousek ze zvířete, které ráno bylo živé a pak viselo mrtvé na háku. A vůbec, když vás to tak naplňuje vzpomínkami, jak vy říkáte, nostalgickými, ptám se: dojila jste někdy krávu nebo kozu? Chodila jste pást husy, sbírala klásky. Nostalgie, původně chorobná touha po domově, váš domov byl na vesnici? Tak proč jste tam nezůstala? Práce zemědělců pro nás, kteří nic takového neumíme, je záslužná, protože bychom umřeli hlady, ať už jíme maso nebo jsme býložravci. Ta výstava asi měla za úkol přiblížit dětem, jak se vyrábí potrava. Ty děti, které vyrostly v paneláku, ty to neví. Pro ně jablko nebo brambora něco, co se dá koupit v supermarketu.

Poezie venkova..., zila jsem do sesti let u tety na vesnici a vzpominky - teta sedrena, ale s dobrym srdcem, pro toho co vyrostl v meste to muze vypadat kouzelne.

Pamatuju si leccos, protože jsem z vesnice a abych pravdu řekla, život ve městě mě těší víc, hlavně kvůli poskytovaným službám a dostupnost zdravotnictví.

Pěkná záležitost, je zřejmé, že připomínat mladým se musí i by se mělo. Pro nás starší a pokročilé je to pohlazením v dnešní "hloupé" době. Zapomněli jsme si jaksi vážit skutečných hodnot, pokora začíná nebo už je cizím slovem. Děkuji za vepsanou glosu Poezie venkova.

Jako vždy, Věrko, krásná reportáž. Některé podobné předměty jsem kdysi koupil spolu se zříceninou chalupy, ale krávu jsem ještě nikdy nedojil. Asi bych se měl vypravit k zácviku na nekopajícím modelu do muzea. :-)

Výstavy tohoto typu se mi líbí všechny. Nejezdit v létě na chalupu, už bych pomalu nevěděla, jak vypadá drůbež a králíci. Natož zemědělské a další náčiní. Pěkná exkurze.