(Nejen v souvislosti s politickou scénou.)

Důležité není jen, kam kráčíme, ale jak. Jinými slovy - před námi není pouze cíl, ale cesta k němu. Cí­le mohou být šlechetné, pochybné, dobré, špatné. Cesty klikaté, přímé, trnité, snadné. Cí­le známe, ale cesty volí­me. Svoboda, úspěch, ideální­ školství­, perfektní­ zdravotnictví­, čestní politici, finanční jistoty... Víme co, ale nevíme jak. Chceme to za každou cenu, nejlépe hned, ale nikdo nám není­ schopen poradit, jak na to. Hledáme cesty u svých sousedů (vždyť ti už toho dosahli), hledáme je u kamarádů (vždyť ti už úspěch mají), hledáme vzory a předlohy u jiných a zapomínáme, že každému cesta kladla jiné překážky, které musel zdolat. A kolik cest, tolik různých překážek. Zapomněli jsme kráčet s rozmyslem, bez závisti a s pokorou. Většina našich cílů je běh na dlouhou trať (i když připustím, že běžíme už dlouho, stále to nestačí). A čím se podaří udělat méně chyb, tím lépe. Nezapomínejme, že je jen málo lidí, kteří by nás při našem pochybení vrátili z cesty zpět*.

*Svatý Petr je v době Neronova pronásledování­ křesťanů přesvědčen svými stoupenci, aby odešel z Říma do bezpečí. Cestou potkává Ježíše Krista, který kráčí do města, a Petr se ho překvapeně ptá: "Quo vadis, Domine?" (Kam kráčíš, Pane?). "Když ty opouštíš můj lid, jdu do Říma, aby mě ukřižovali podruhé". Odpovídá mu Ježíš. Poté se Petr obrací nazpět a později umírá na kříži stejně jako jeho Pán. (Wikipedie)