Les mám hned za barákem. Krásná příroda co by dup (a u nás to je skoro samý dub). Čerstvý vzduch a ticho všude kolem. Lesní zvěř se nám v noci prochází­ u stavení. Borůvky, ostružiny a houby. Slovy klasika - samá pozitiva a jistoty.

Houby jsem nefotila, jenom sbí­rala. Na focení nebyl čas a navíc jsem nikdy nenašla žádného výstavního krasavce. Kvantita převýšila kvalitu. Denní­ program se mi začátkem října smrskl na následujcí­ čiinnosti, protože po dešti rostly houby "jako po dešti".

7:30 - 11:30 - les, 11: 30 - 12:00 - odpočinek, 12:00 - 13:00 - oběd (houby), 14:00 - 16:30 - čištění hub, 16:30 -17:00 -odpočinek, 17:30 - 18:30 - večeře (houby), 18:30 - 20:30 - krájení na sušení, 20:30 - 6:00 -sušení, 7:30 - ...a tak stále do kola po celý týden.

Pochopitelně, že jsem tolik hub nepotřebovala a nespotřebovala (jsou na rozdávání­), ale z lesa se pro mě mimo relaxačních lázní stala i posilovna. Jsem z toho ještě teď unavená. A není­ divu.

Na 100 ks hub připadá 100 dřepů, v průměru jsem denně překročila asi 50 větví, podplazila desí­tky smrčků, nachodila jsem tisí­ce metrů, přeskočila přehršle příkopů (ještě že byly téměř bez vody), několikrát z kopce do kopce, třikrát úprk před podezřelýmí zvuky. Škoda, že houbařská sezóna už skončila. Byla pro mě silnou motivací ke zdravému pohybu. Tak snad zas příště.

(Ty houby na obrázku jsou z let předchozích)