Můj klavír
Ilustrační foto: pixabay.com

Mám rád svůj klavír, jeho temný zvuk,

ponuré akordy když slyší uši čísi,

když vtéká do nich smutek mojích muk,

hovoří jak dítě, jak stařec hovoří si.

 

Mám rád svůj klavír, jeho břeskný zvuk,

vrhající nálady jak světla ohňostroje

do zšeřelých koutů pokoje, z mých ruk

do něho prýští čirých nálad roje.

 

Zvuk jaký má? Takový, jaký právě já jsem,

vždy vyjadřuje to, co moje srdce hostí.

A zamrazí mě, když svým lidským hlasem

probudí ve mně pocit osamělosti.

 

Když ztiší se a na okamžik váhá

v pauze bez taktů a bez modulací,

mé ruce klesnou a já vyvolávám

zpátky své mládí. To se však nenavrací…

 

Zpět do rubriky Zpět na homepage
Váš příspěvek do diskuze:
Pro vkládání příspěvků do diskuze se musíte přihlásit
5 komentářů
Jana Šenbergerová
Krásné ...
Blanka Macháčková
Promítnutí nálad do hudby a hudbu do nálad jste vystihl krásně.
Věra Ježková
Moc hezké, a, jak píše Zuzka, sympaticky melancholické. Když jsem byla malá, přála jsem si hrát na klavír. Rodiče však poznali dřív než já, že nemám hudební sluch. Ale hru na tento krásný nástroj poslouchám ráda dodnes.
Zuzana Pivcová
Je v tom melodie i melancholie. Ano, přesně tak na mě klavír působí, nehraje-li se na něj právě třeba boogy-woogy, i když i to má něco do sebe.
Hana Rypáčková
Hezké, navzdory tomu, že mi vnuk právě tříská do piána.Zakázala jsem mu pouštět automatické nahrávky.Moje chyba.....Vyjadřuje svou nespokojenost. Vnučka trénuje na houslový koncert, opravdu jsem v zajetí hudby.