Třesoucí se rukou nést jídlo na lžíci,

oběma rukama svírat si sklenici;

zvykat si na pády, na chůzi strnulou,

zažívat problémy i s vlastní obsluhou.

 

Zbavit se věcí, prodat byt, 

odvahu udělat těžký krok mít.

Pár kousků oděvů jen s sebou vzít -

Parkinson rozhodl, že musí to být.

 

Snášet i bolest, co s časem se přidává,

jen dobré spaní je pro duši potrava.

Snažit se tajit, že paměť ji zrazuje,

že občas kamsi daleko odpluje.

 

Těšit se z návštěvy, jež občas zavítá,

své blízké na jedné ruce si spočítá.

Upnutá na dceru a svoji maminku,

neschopnost přátelství dostala do vínku.

 

S fotkami rodičů vzpomínat na mládí

a snad i na krásu, kterou dnes nevidí.

Lidé jí říkali "vždyť vy jste doslova -

určitě víte to - jak Hana Vítová".

 

Tajit svůj smutek a snad i obavy,

co osud jí ještě tu připraví.

V noci potají slzet do polštáře,

neukázat světu smáčené tváře.

 

Ač v prostředí hezkém, kde jsou fajn lidi,

a její trápení tak někdo vidí,

potichu o sílu prosit nebesa:

vždyť je to její poslední adresa.

 

 

 

Zpět do rubriky Zpět na homepage
Váš příspěvek do diskuze:
Pro vkládání příspěvků do diskuze se musíte přihlásit
18 komentářů
Jana Šenbergerová
Věro, znovu jsem si přečetla tvé verše. Na tom, co jsem napsala poprvé, nemám co změnit. Po druhém přečtení ale chci doplnit, že sdílím stejný názor jako Zuzka. A dodávám, že nelze sklidit, co nezasejeme, ale také se může stát, že dobrou setbu zkazí nepříznivé okolnosti. Jsou věci, které můžeme změnit, ale i takové, se kterými se musíme smířit.
Věra Ježková
Paní Romano, děkuji za upřímná slova. Pár „neduhů“ jsem už poznala – u svých nejbližších i u sebe. Přeji vám hodně štěstí.
Romana Rosenbaum
Bohužel to je realita už i pro 30. leté, co mají děti, a celý život před sebou. Nevidím v tom spravedlnost, ani Vesmír, či B-ha (podle mne to mohou říkat lidé, kteří se s neduhy nepotkali, nevím...) prostě jsem nemocná a tak to je. Tečka. Má děti mne nikdy nepoznali zdravou, ale já si to pamatuji,.....ale i přesto, je život fajn a pestrý, i když občas to vázne:-) A v DS jsem nechala náš časopis VLNy, ať se maminka mrkne, ro
Věra Ježková
Pane Müllere, děkuji vám za krásná a moudrá slova. Říkala jsem si, že reakce na mé dílko představuje nechtěný sociologický miniprůzkum postoje starší generace k nemocem a jejich důsledkům.
Lubomír Müller
Citově pravdivá poéma na téma, které se dotkne každého, kdo vnímá stárnutí jako nezastavitelný proces. Báseň je upřímná, splnila svůj účel. Smysl života ještě nikdo z lidí uspokojivě nevysvětlil. Myslím si, že smyslem je vnímaná radost. Proč nás trápí nemoce, to už lékařsky uspokojivě vysvětleno je. Jak jim předejít, aby smysl života byla vnímaná radost bez bolesti z nemocí? To je celoživotní práce každého samotného. A je to opravdu duchovní práce, která nese výsledky. Dobré a pozitivní výsledky. Jednou z rad, kterou tato duchovní práce nabízí, je smutnit intenzivně, ale krátce. Nejhorší pro zdraví vůbec je dlouhodobý smutek. Tak vám přeji už jen dlouhodobou radost.
Věra Ježková
Děkuji za vysvětlení a naprosto souhlasím. Dotčená jsem se rozhodně necítila.
Zuzana Pivcová
Chtěla jsem tím říct, že Vesmír měří všem lidem nějak stejně, protože nevěřím jen na jedno bytí zde. Samozřejmě, že mnozí nebudou souhlasit, ale jeden má snazší život teď, jiný jindy. Každý z nás si musí svůj duchovní vzestup odsloužit. Těm, kteří to tak necítí, se omlouvám, pokud jsem se jich nějak dotkla.
Věra Ježková
Děkuji za vaše reakce. Je zvláštní, že „beznaděj“ mne v této souvislosti nenapadla. Smutné to je, jistě. Důležité ale je, že maminka je tam spokojená. Básnička netlumočí její nálady, pouze moje pocity a představy. Charakteristice „spravedlivé“ také nerozumím.
Hana Rypáčková
Je to síla...Hned si vážím svého života. A s chutí budu slevovat, stále se tomu bráním..
Oldřich Čepelka
Mně tahle báseň inspirovala k okamžité reakci, je to sonet na trochu podobné téma, čtěte brzy.
Oldřich Čepelka
Nevadí, že verše někdy škobrtají, rozhodující je obsah. Silný, až mne na chvíli přemohl. Ještě se můžu ptát, co dělat, abych toto nemusel prožívat. Možná se něco dělat dá, možná ne, v každém případě jednoho dne bude pozdě. Kdo z nás by se odvážil být někomu na obtíž?
Elena Valeriánová
Bože můj, to je ale smutné, beznadějné. Lepší by bylo jít večer spát a ráno se neprobudit. Tu báseň jsem si teď večer neměla číst. Určitě ji nikdy nepřečtu manželovi, tak jako jiné.
Helenka Vambleki
Ach jo, kdo potom o mně napíše takovou báseň?
Helena Votíková
Nedokážu najít jiná slova než jsou použita níže. Smutek, zamyšlení.
Lidmila Nejedlá
Věrko, ta realita je velmi smutná. Vy jste to vystihla v básni, ale ani to tu beznaděj nezmírnilo.
Olga Štolbová
Ano, ano, je to smutné, ale proč spravedlivé, Zuzko? Moje sestra také prožila zbytek života s Parkinsonem a bylo to přesmutné. Báseň mě vrátila do těch těžkých dnů. Může to potkat kohokoliv z nás. Věro, díky...
Zuzana Pivcová
Parkinson, Alzheimer, další doprovod pokročilejšího věku, nikdo z nás neví, kam dopluje.... Je to smutné, a přesto spravedlivé. Díky!!
Jana Šenbergerová
Smekám před tím, jak přesně jste vystihla, co může mnohé z nás postihnout. Kéž by byl vždy nablízku někdo, kdo nás i přesto bude chápat.

JSTE TU POPRVÉ?

Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.

Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?