Země, oheň, voda, vzduch

Mé srdce omotané lesklou nití bije si popaměti 

a umlčet se nedá.

Cesta je prach, uvadlo polní kvítí a nad obzorem si bouře mračna hledá.

Bez odvahy a naděje mé kroky vánek nese,

kyvadlo v hodinách svým tempem čas mi sčítá.

Mé hoře přehoře až k výšinám už pne se,

den nový dalším utrpením svítá.

Čím dřív jsem byla a u jakého vesla paže mi přikovali,

ať pykám za své viny?

Po moři bludná moje loď mne nesla, jež nikdy nepřirazí

u pevniny.

Jednou i moje stopy v písku zmizí. 

Co oheň spálí, voda zemi vrátí.

S větrem pak odletí ta sladká pachuť cizí, 

vědomí v nevědomí se v nenávratnu ztratí…