Pak jsem putoval sám, samotinký do Prahy na zkoušky na kameramana. Otec prohlásil: "Jak si usteleš, tak si lehneš" a ušetřil za cestu do Prahy a zpět. Zkušební komise byla mými odbornými vědomostmi na větvi, ale "kameraman s brýlemi, soudruhu, to nejde dohromady" a doporučili mně přihlásit se na stříhače.

A tak mně sklaplo. Přihlásit se na školu pro stříhače bylo už pozdě a na jedenáctiletce bylo už rovněž obsazeno do posledního místečka. A tak jsem si zpíval "Chodím po Brodwayi hladov sem a tam" smutný jak "šafářův dvoreček". Otec krčil rameny, a protože se blížil den, kdy mu vezmou živnost, nebyla naděje, že bych pracoval doma a udělal si v učení pauzu.

No, lámání chleba bylo obtížné, chleba byl už tvrdý a jen těžko se ukusoval bez nějakého zavlažení. Brzy jsem objevil pomyslný nápoj, který mně nalil nový optimismus do žil.

Ale o tom až někdy příště.