Má vnučka mi koupila lístek do fabriky. Ne, nešlo o odpoledne v komunistickém skanzenu a ľa 50. léta, tím by mě, jak dobře ví, moc nepotěšila. Koupila mi lístek na představení Up end Down v La Fabrika, dle svých slov nový projekt Rosťi Nováka. No vždyť přeci ho znáš, ten z La Putyky. Byla jsem z toho poněkud v rozpacích, do putyk ani do fabrik už řadu let nechodím, ale nechtěla jsem vnučku zklamat ani se nedůvtipně vyptávat a tak jsem pěkně poděkovala, že už asi vím a moc se těším.

Nastal ten dohodnutý večer, já si oblékla svůj divadelní kostým, trochu v obavách, že bude do toho nového divadla trochu zánovní, a počkala na zastávce tramvaje Maniny na naší Andulku.

Andulka přišla v džínách a roláku, vyhnula se mému káravému pohledu. Babi, to je moderna, ne Národní, a už mě obratně manévrovala směrem k divadlu. Pěkně opravená asi opravdu dříve tovární budova mě mile překvapila a začala jsem se opravdu těšit. Stouply jsme si do fronty před těžkými železnými dveřmi a hurá do foyer. Foyer nebo spíše hospoda byla zakouřená a plná lidí pod třicet. V kostýmku ani jeden, zjevně si všichni odskočili jen tak od plotny nebo z „fitka“. Náhle se zjevil jinoch v klaunském převleku, vylezl na barový pult a požádal hosty, aby si vyzuli boty, zejména ty na podpatcích, jinak prý udělají díry do jeviště a způsobí zranění účinkujících (s obavou jsem pohlédla na své kozačky). Požádal, aby si hosté hned nesedali, že vhodný čas k usednutí poznají sami (kozačky mě už delší dobu pekelně tlačily, cesta do Holešovic mi trvala přes hodinu), upomněli se na výsledky svého EKG  a později se nevyděsili výstřelů z pistole až k infarktu (všechny pohledy se upřely na mě) a dále jsem už raději neposlouchala, v botách v tašce a igelitových pytlících na punčochách jsem ve vzrůstajících obavách následovala vnučku do cirku. Začátek byl na můj vkus divačky ze Stavovského hodně zvláštní, asi desítka herců oblečených jako mimové z historického plesu postávala v hledišti i jevišti, pokřikovala na sebe nesrozumitelné signály, nepředvídaně se zlobila či radovala. Ovšem jakmile přestavení začalo - diváci i já jsme skutečně poznali ten správný okamžik k uvelebení se na trochu tvrdých židlích - nemohla jsme spustit ze scény oči. Všichni účinkující byli dokonalí akrobaté, svůj příběh předvedli na šátcích visích ze stropu, v tancích hadích těl, v dokonalé gymnastice a akrobacii, zlatým hřebem pak bylo číslo na trampolínách. K tomu hrála živá kapela a vysokým hlasem zpíval mladý muž. Byl to zvláštní, ale dokonalý umělecký zážitek svého druhu. Své vnučce tímto ještě jednou děkuji za rozšíření mého diváckého  obzoru a nezapomenu se jí brzy revanšovat, po svém samozřejmě. Trochu baletu v Národním jí určitě také neuškodí.

Zdeňka H, Praha - Radotín